Litice a Klub koňské historie

Jako každý rok i letos jsme končili léto v Litici nad Orlicí, v krásném prostředí penzionu "V Zátiší" přímo pod hradem Litice. A hned ve čtvrtek jsme si zahráli v restauraci U Vodárny, kde je dole v suterénu pěkně udělaná hrací hospůdka převlečená za Klub koňské historie. Hrálo se nám tam moc dobře a už se těšíme na 2.10. kdy si hraní v tomto klubu zopakujeme.

Do Litice jsme jeli všelijak. Většina kapely autem s Mirkem a Sašou, Bota s Miou sedli na vlak a cesta příjemně ubíhala, páč jeli přímým rychlíkem a nemuseli nikde přestupovat. Z nádraží v Litici je to do penzionu kousek, asi kiláček, takže dorazili dostatečně včas. Pepa s Mirkem a Sašou tam právě rychtovali nové Mirkovo kombo (na zvuku je to určitě znát) a Čenda stál frontu na pivo. Postupně jsme to naladili a zapojili a mohlo se začít.

Hrát jsme začali asi nějak před osmou a myslím, že to bylo dobré. Kupodivu Bota nezapomněl pískat (jako na Bošovicích) a všechno to trefil :o) Lidí bylo hodně, nebylo kam si sednout a věříme, že se dobře bavili. Ani nevím, kolik bylo hodin, ale fláknul jsem sebou mezi lavičky na terásce. Bylo to pod střechou, tak jakýpak copak, že. Za chvilku jsem spinkal jako miminko.

Ráno kapela odjížděla postupně, kolem jedné Saša, kolem třetí Mirek a bota s Miou jsme byli Vlastíkem odvezeni na vlak do vedlejší vesnice, páč to byl rychlík a nestavěl přímo v Litici. Stihli jsme ho jen tak tak, už stál na nádraží, a to jsme cestou nabrali dva zoufalce, kteří byli na našem muzicírování a spěchali - jak jinak - na vlak. Cestu jsme víceméně prospali a kolem osmé jsme vystupovali ve Vysočanech.

Ve středu jsme si zrušili zkoušku, páč půlka kapely stejně nemohla, a tak jsme v plné síle mohli ve čtvrtek vystoupit na scéně, kde jsme hráli poprvé. Ano, i takové kluby se ještě v Praze najdou. Hráli jsme v Klubu koňské historie, který je součástí příjemné Restaurace U Vodárny. Na stěnách visí fotografie a články o různých koňských plemenech a klub je vyzdoben "koňsky". Sešli jsme se celkem brzy, protože jsme nebyli znalí místního aparátu a navíc Pepa nemohl, takže jsme se museli nějak nazvučit sami. Myslím, že se nám to celkem povedlo, i za pomoci našeho kamaráda Vildy, který už nás několikrát zvučil. Hrálo se nám velmi dobře a věříme, že se z toho stanou pravidelné první čtvrtky v měsíci. Škoda jen, že byla malá návštěva, ale i to snad časem napravíme.